Výprava je víc než jen cesta z bodu A do bodu B. Je to úmysl. Rozhodnutí vystoupit z rytmu, který je příliš známý, a vstoupit do prostoru, kde všechno funguje trochu jinak – a právě proto dovoluje uvidět i to, co zůstávalo skryté. Výprava není o útěku, ale o pohybu směrem k něčemu, co dosud nebylo uchopeno. Nezačíná sbalením kufru...
Někdy stačí málo – jen otevřít ústa a něco říct. A přesto právě tohle "málo" bývá tím nejtěžším. Protože když nám na někom záleží, když chceme být srozumitelní, když toužíme po skutečném kontaktu – nestačí jen mluvit. Potřebujeme najít slova, která nezraní. Slova, která unesou náš záměr i cit. Slova, která v druhém nezůstanou viset, ale zachvějí se...
V každodennosti, která se valí vpřed bez přestávky a bez ohledu na to, jak se kdo cítí, kolik má sil nebo kam se jeho myšlenky stáčejí, vzniká zvláštní paradox – kolem je plno slov, zvuků, komunikace, ale přesto zůstává tolik věcí nevyřčených. Mluví se všude a o všem, neustále a rychle, často účelně, někdy jen ze zvyku. Hovor plyne napříč...
Když se lidé ocitnou spolu na delší čas mimo svůj běžný rytmus, začnou se dít věci, které v každodennosti často zůstávají skryté. V jedné domácnosti nebo pod jednou střechou se sejde více osobností, návyků, očekávání a potřeb. Často s nadšením plánujeme společný čas – výlety, večeře, klid, zábavu – ale realita bývá bohatší, proměnlivější, a ne vždy...
Jsou chvíle, kdy se nic neděje nahlas. Kdy se život nezhroutí v jedné velké události, ale spíš se pomalu a nenápadně rozpadá na malé kousky. Dny, kdy člověk jede na autopilota, dělá, co se od něj čeká, říká správné věty, dodržuje termíny, a přitom někde v sobě ví, že něco není v pořádku. Nejde to přesně pojmenovat. Jen se to...
Každý z nás někdy v životě hledá klíč. Někdy vědomě – když si přiznáme, že jsme se ztratili, že nevíme kudy dál. A jindy jen jako nejasné tušení, že něco v nás zůstává zamčené, nepojmenované. Může to být otázka, kterou nedokážeme rozluštit. Nebo opakující se pocit, který přichází v tichu, když se zpomalí den, když skončí porada, když se zavřou...
Jsou chvíle, kdy nás život přestane hladit po hlavě. Už se neptá, jestli je to v pořádku. Prostě jen ukazuje. Nejasně, ale důrazně. Věci, které dřív fungovaly, přestanou nést radost. Rutina ztratí smysl. Slova, která nás kdysi těšila, začnou znít dutě. Přitom se navenek nic zásadního nezmění – a přece je všechno jinak. Jsme v tom samém prostoru,...
Občas si ani nevšimneme, že se blížíme ke křižovatce. Dny plynou, povinnosti nás drží v tempu, hlava je plná tabulek, lidí, slibů. Zdá se, že všechno běží tak, jak má. Všechno je podle plánu, systém je nastavený, okolí je spokojené. A přesto se něco v nás začne tiše měnit. Ne nahlas, ne najednou. Spíš jako by v některých chvílích nešlo...
Někdy se v nás začne něco hýbat, aniž bychom přesně věděli co. Žádné velké drama, žádné jasné důvody. Jen zvláštní vnitřní neklid. Jemné chvění. Není to nic, co by člověka okamžitě vyvedlo z rovnováhy, ale zároveň to nejde úplně přehlédnout. Objevuje se ve chvílích ticha, při cestě domů, uprostřed běžného dne. Něco uvnitř se posouvá. Něco v nás...
Je zvláštní, jak často hledáme velké důvody k vděčnosti, a přitom ty největší jsou ukryté v maličkostech, které přehlížíme. Někdy je to klidné ráno, kdy svět voní deštěm. Jindy obyčejné slovo, pohled, pohlazení, které projde kolem nás tiše jako vánek. Vděk není hlučný. Nemá potřebu být vidět. Je to tiché přikývnutí duše na znamení, že chápeme. Že...
