Stěna je zvláštní obraz v našem životě. Někdy ji vnímáme jen jako fyzickou hranici, která odděluje dva prostory, ale často je mnohem víc než to. Je to symbol toho, co si stavíme mezi sebou a světem. Někdy nás chrání, jindy omezuje, a občas obojí najednou. Možná proto máme k ní tak protichůdný vztah – toužíme po ochraně, a zároveň nás...
Každý z nás kráčí cestou, která je jedinečná. Některé úseky jdeme sami, jiné zase společně s lidmi kolem nás. V každém kroku zanecháváme stopu – někdy hlubokou a nezaměnitelnou, jindy sotva viditelnou. Možná o tom ani nepřemýšlíme, ale právě tyto stopy tvoří mapu našeho života a zároveň i mapu pro ty, kteří přijdou po nás. Bez stop by cesta nebyla...
Když hodíte kámen do vody, vytvoří se kruhy, které se šíří daleko za místo dopadu, a i když se hladina po chvíli zase uklidní, paměť toho okamžiku zůstává v pohybu, jenž už nelze vzít zpět. Takto působí i záměr – není to jen vnitřní přání nebo tichá touha, ale okamžik, kdy se rozhodnete něco změnit, vyslovíte si v duchu směr...
Jsou chvíle, kdy se život začne zaplétat do složitých uzlů, jako by se všechny nitky, které nás vedly klidně a srozumitelně, najednou rozhodly zamotat do těžkého klubka. Člověk se v něm ztrácí, znovu a znovu hledá konec, aby ho mohl vytáhnout, a místo toho nachází jen další smyčky a zákruty. Někdy je to série nedorozumění, jindy okolnosti, které se...
Každý z nás má někde v sobě nakreslenou mapu, podle které věří, že se bude všechno vyvíjet. Určíme si termíny, postavíme si představy o tom, jak by měly věci vypadat, a uklidňujeme se tím, že víme, kam míříme. Jenže realita tu mapu neustále přepisuje. Jednou se posune hranice, podruhé se změní podmínky, jindy nás překvapí okolnost, se kterou jsme...
Někdy mám pocit, že celý život se točí kolem kořenů. Kořeny jsou tím, co nás drží pevně na zemi, co nám dává jistotu, že i když přijde bouře a vítr se opře do našich větví, nespadneme hned při prvním nárazu, protože někde hluboko je něco, co nám poskytuje stabilitu a sílu. Kořeny jsou však zároveň i poutem, které nás váže...
Občas přijde čas, kdy se kolem nás nic viditelného neděje a každý den se tváří stejně, jako by byl jen kopií toho předchozího. V kalendáři se sice střídají listy, ale uvnitř máme pocit, že stojíme na stejném místě, zatímco svět kolem nás běží dál. Přesto uvnitř může klíčit tichý, ale silný pocit připravenosti, který jen čeká na správný okamžik, aby...
Jsou období, která na první pohled nevypadají nijak zvláštně. Všechno zdánlivě běží, jak má. Vstáváme, pracujeme, staráme se, řešíme, komunikujeme, plánujeme. A přesto se v nás něco mění. Děje se to potichu, bez fanfár. Jako by se čas zpomalil. Nezastavil – ale ztratil rytmus. Přestal nás tlačit dopředu, jen tiše pulzuje v pozadí. A my v tom...
Na první pohled se spousta věcí jeví jako jednoduchých. Něco se stane, my si to vyložíme, přiřadíme tomu význam, uděláme si jasno. Člověk něco řekne, nějak se tváří, nějak jedná – a my to máme hned zařazené. Jenže někdy stačí málo. Věta, která zůstane viset ve vzduchu. Pohled, který trvá o trochu déle, než bychom čekali. Ticho, které je jiného...
Je zvláštní, jak nenápadně se dokáže vkrást – bez varování, bez velkých gest, jen tiše přesune pozornost jinam, napne svaly ve spáncích, nechá myšlenky kroužit dokola a dech zkrátit, aniž by k tomu byl racionální důvod, alespoň ne takový, který by se dal vysvětlit, obhájit, zlehčit. Člověk se zastaví, ale ne z vlastní vůle. Jen proto, že ho cosi v...
