Občas si ani nevšimneme, že se blížíme ke křižovatce. Dny plynou, povinnosti nás drží v tempu, hlava je plná tabulek, lidí, slibů. Zdá se, že všechno běží tak, jak má. Všechno je podle plánu, systém je nastavený, okolí je spokojené. A přesto se něco v nás začne tiše měnit. Ne nahlas, ne najednou. Spíš jako by v některých chvílích nešlo...
Někdy se v nás začne něco hýbat, aniž bychom přesně věděli co. Žádné velké drama, žádné jasné důvody. Jen zvláštní vnitřní neklid. Jemné chvění. Není to nic, co by člověka okamžitě vyvedlo z rovnováhy, ale zároveň to nejde úplně přehlédnout. Objevuje se ve chvílích ticha, při cestě domů, uprostřed běžného dne. Něco uvnitř se posouvá. Něco v nás...
Je zvláštní, jak často hledáme velké důvody k vděčnosti, a přitom ty největší jsou ukryté v maličkostech, které přehlížíme. Někdy je to klidné ráno, kdy svět voní deštěm. Jindy obyčejné slovo, pohled, pohlazení, které projde kolem nás tiše jako vánek. Vděk není hlučný. Nemá potřebu být vidět. Je to tiché přikývnutí duše na znamení, že chápeme. Že...
Jsou okamžiky, kdy člověk cítí, že cesta, po které kráčí, začíná být těsnější, než by měla být, a ačkoliv ještě včera v ní bylo možné volně dýchat, dnes se něco uvnitř tiše zadrhne. Možná se to projeví únavou, možná nejasnou nespokojeností, nebo jen pocitem, že vše, co bylo dříve přirozené, začíná být obtížné, jako bychom šli proti vlastnímu dechu....
Někdy se v nás nahromadí víc, než uneseme. Myšlenky, emoce, dojmy z okolí – vše se v nás vrství jako nánosy prachu, které zůstaly ležet příliš dlouho. Čím víc se snažíme pokračovat, tím víc se ztrácíme sami sobě. Přestáváme vnímat jemné signály, které nám tělo i duše dávají. Jenže když není prostor se zastavit, přestane být slyšet úplně všechno. A...
Mezera. Slovo, které zní jako prázdnota. Jako něco, co chybí. Jako mezera mezi slovy, mezi činy, mezi lidmi. A přesto je právě tato prázdnota tím, co drží věci pohromadě. Bez ní by nebylo možné rozlišit jednotlivé části, nebylo by možné nadechnout se, nebylo by kam vstoupit. Mezera není ztráta. Je to prostor. Možnost. Ticho, které dává...
Ne všechno, co vidíme, je skutečně naše. A ne všechno, co si myslíme, že jsme, opravdu vychází z nás. Jsme bytosti odrazů. Celý život se díváme do zrcadel – a nejen těch skleněných. Jsou to lidé kolem nás. Jejich reakce, jejich slova, jejich ticho. Je to svět, jak na nás reaguje, když se smějeme. Když mlčíme. Když ztratíme kontrolu. Když...
Některé zprávy nejsou napsané slovy. Nejsou slyšet, ani vidět. A přesto jsou tu. Zůstávají ve vzduchu, v tónu hlasu, v nepatrném napětí mezi větami, v unaveném pohledu, v jemném ztuhnutí těla. Jsou jako jemné vibrace, které necítíme vědomě, ale tělo je zachytí dřív, než stihneme zapojit rozum. Jsou to signály. Přicházejí potichu, často nenápadně,...
Pravda je základním kamenem našeho vnímání světa. Přesto je tak těžké ji jednoznačně definovat. Někdy ji považujeme za absolutní a nezpochybnitelnou, jindy vidíme, jak se proměňuje v závislosti na úhlu pohledu. Každý člověk vyrůstá v jiném prostředí, formují ho jiné zkušenosti a hodnoty, a tak si vytváří vlastní verzi pravdy. Často věříme, že...
Sebeúcta je základem zdravého a spokojeného života. Ovlivňuje naše rozhodování, vztahy i celkovou pohodu. Když si vážíme sami sebe, lépe zvládáme výzvy a nenecháváme si vnutit názory nebo postoje, které nejsou v souladu s našimi hodnotami. Sebeúcta nám pomáhá vymezit hranice a chránit svůj vnitřní svět před negativními vlivy. Není to o aroganci...
