Jsou chvíle, kdy se věci nehýbou. Kdy si sedneme ke stolu a přesto, že máme stejný cíl, zůstává mezi námi jakési napětí. Neporozumění, které nevyřčeně visí ve vzduchu. Mluvíme, ale neslyšíme se. Někdy to není o slovech samotných, ale o tom, že každý z nás přichází z jiného rozpoložení, s jiným očekáváním, možná i s jinou zkušeností z minulosti. A...
Výprava je víc než jen cesta z bodu A do bodu B. Je to úmysl. Rozhodnutí vystoupit z rytmu, který je příliš známý, a vstoupit do prostoru, kde všechno funguje trochu jinak – a právě proto dovoluje uvidět i to, co zůstávalo skryté. Výprava není o útěku, ale o pohybu směrem k něčemu, co dosud nebylo uchopeno. Nezačíná sbalením kufru...
Někdy stačí málo – jen otevřít ústa a něco říct. A přesto právě tohle "málo" bývá tím nejtěžším. Protože když nám na někom záleží, když chceme být srozumitelní, když toužíme po skutečném kontaktu – nestačí jen mluvit. Potřebujeme najít slova, která nezraní. Slova, která unesou náš záměr i cit. Slova, která v druhém nezůstanou viset, ale zachvějí se...
V každodennosti, která se valí vpřed bez přestávky a bez ohledu na to, jak se kdo cítí, kolik má sil nebo kam se jeho myšlenky stáčejí, vzniká zvláštní paradox – kolem je plno slov, zvuků, komunikace, ale přesto zůstává tolik věcí nevyřčených. Mluví se všude a o všem, neustále a rychle, často účelně, někdy jen ze zvyku. Hovor plyne napříč...
Když se lidé ocitnou spolu na delší čas mimo svůj běžný rytmus, začnou se dít věci, které v každodennosti často zůstávají skryté. V jedné domácnosti nebo pod jednou střechou se sejde více osobností, návyků, očekávání a potřeb. Často s nadšením plánujeme společný čas – výlety, večeře, klid, zábavu – ale realita bývá bohatší, proměnlivější, a ne vždy...
Jsou chvíle, kdy se nic neděje nahlas. Kdy se život nezhroutí v jedné velké události, ale spíš se pomalu a nenápadně rozpadá na malé kousky. Dny, kdy člověk jede na autopilota, dělá, co se od něj čeká, říká správné věty, dodržuje termíny, a přitom někde v sobě ví, že něco není v pořádku. Nejde to přesně pojmenovat. Jen se to...
Každý z nás někdy v životě hledá klíč. Někdy vědomě – když si přiznáme, že jsme se ztratili, že nevíme kudy dál. A jindy jen jako nejasné tušení, že něco v nás zůstává zamčené, nepojmenované. Může to být otázka, kterou nedokážeme rozluštit. Nebo opakující se pocit, který přichází v tichu, když se zpomalí den, když skončí porada, když se zavřou...
Jsou chvíle, kdy nás život přestane hladit po hlavě. Už se neptá, jestli je to v pořádku. Prostě jen ukazuje. Nejasně, ale důrazně. Věci, které dřív fungovaly, přestanou nést radost. Rutina ztratí smysl. Slova, která nás kdysi těšila, začnou znít dutě. Přitom se navenek nic zásadního nezmění – a přece je všechno jinak. Jsme v tom samém prostoru,...
Občas si ani nevšimneme, že se blížíme ke křižovatce. Dny plynou, povinnosti nás drží v tempu, hlava je plná tabulek, lidí, slibů. Zdá se, že všechno běží tak, jak má. Všechno je podle plánu, systém je nastavený, okolí je spokojené. A přesto se něco v nás začne tiše měnit. Ne nahlas, ne najednou. Spíš jako by v některých chvílích nešlo...
Někdy se v nás začne něco hýbat, aniž bychom přesně věděli co. Žádné velké drama, žádné jasné důvody. Jen zvláštní vnitřní neklid. Jemné chvění. Není to nic, co by člověka okamžitě vyvedlo z rovnováhy, ale zároveň to nejde úplně přehlédnout. Objevuje se ve chvílích ticha, při cestě domů, uprostřed běžného dne. Něco uvnitř se posouvá. Něco v nás...
