Dokončení

Na začátku bývá všechno snadné – nápad je čistý, energie vysoká a představa výsledku skoro oslnivá, jenže čím víc se člověk blíží konci, tím víc se ukazuje, že dokončení není jenom poslední krok na cestě, ale samostatná disciplína, která má vlastní pravidla, vlastní cenu a často i vlastní bolest.
Tam, kde by už "jen stačilo dotáhnout detaily", se zvedá prach pochybností, začne se přemýšlet, jestli je to opravdu dost dobré, zda by nešlo něco přepsat, přestavět nebo úplně změnit, a najednou je finální rovinka delší než celá cesta předtím.

Dokončení v sobě nese zvláštní tíhu – okamžik, kdy už není kam uhýbat, kdy se projekt, vztah, rozhodnutí nebo životní etapa skutečně stanou minulostí, a s tím přichází definitivnost, kterou tolik lidí podvědomě odkládá.
Někdy se proto raději zůstává v nekonečném procesu, stále ještě "pracuje", "ladí" a "chystá", jen aby nebylo nutné uznat, že je hotovo a že to, co vzniklo, už ponese vlastní život bez možnosti vše donekonečna opravovat.
Dokončit znamená přijmout, že něco končí, ale také dovolit, aby se mohlo narodit něco dalšího.

Často se ukáže, že největším protivníkem dokončení není nedostatek času, ale perfekcionismus a strach z hodnocení.
Dokud je něco rozpracované, lze si stále říkat, že to ještě není ta finální verze, že skutečný výkon přijde příště, že teď to vlastně není "naostro", a tím se chrání vlastní hodnota před kritikou.
Jakmile se ale linie podtrhne, dveře zavřou a tečka dopadne na konec věty, přichází chvíle pravdy – dílo je vidět takové, jaké je, bez vysvětlování a bez výmluv, a právě v tom se skrývá síla i zranitelnost dokončení.

Není náhodou, že tolik lidí začne uklízet, přerovnávat, hledat nové projekty nebo vymýšlet další nápady ve chvíli, kdy je potřeba něco starého dotáhnout do konce.
Únik do nového začátku bývá mnohem lákavější než tiché usednutí a trpělivé dořešení toho, co už běží roky – ať už jde o papíry, které čekají na podpis, rozhovor, který visí ve vzduchu, nebo rozhodnutí, které se stále odkládá na "po víkendu", "po svátcích", "po sezóně".
Dokončení však nemá rádo odklad, jen se s každým dnem víc připomíná, někdy jako drobný šum v pozadí, jindy jako tíha na hrudi, která vzkazuje, že některé věci nepůjde obejít.

Je také dobré si přiznat, že dokončení nemusí znamenat dokonalost.
Mnohé domy se kolaudují s nedostatky, mnohé vztahy končí s nezodpovězenými otázkami a mnoho projektů se předává s vědomím, že by šly dělat ještě lépe, přesto je potřeba jim dát hranici, jinak člověk zůstane navždy zaseknutý na místě, kde se nic nekazí, ale taky nic skutečně nevzniká.
Umět říct "tady je konec" neznamená rezignaci; často jde o zralost, která chápe, že i nedokonalé dokončení je víc než nekonečné čekání na ideální chvíli, která nikdy nepřijde.

Dokončení má navíc v sobě tichý rituál – okamžik, kdy se ohlédneme zpět a vidíme cestu, která vedla až sem.
Teprve při zavírání dveří si člověk všimne všech těch drobných momentů, náhod, setkání a zkratek, které by jinak zapadly, teprve při předání práce nebo ukončení etapy se naplno ukáže, co všechno to vlastně stálo a co všechno to přineslo.
A někdy právě v téhle bilanci vyjde najevo, že nejdůležitější nebyl ani výsledek, ale proměna, kterou cestou prošel ten, kdo se rozhodl dojít až na konec, i když by bylo jednodušší to vzdát.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem dokázali poznat chvíli, kdy je čas věci skutečně dokončit, abyste se nebáli dělat tečky tam, kde už věty dál nedávají smysl, a uměli pustit to, co si své místo už splnilo, přeji Vám odvahu předat projekty, uzavřít etapy a rozloučit se s tím, co Vás brzdí, i když to kdysi dávalo bezpečí, a zároveň přeji, abyste v každém dokončení uviděli i začátek něčeho nového, co by bez té jediné tečky nikdy nemohlo vzniknout.