Mezihra

Jsou období, která na první pohled nevypadají nijak zvláštně. Všechno zdánlivě běží, jak má. Vstáváme, pracujeme, staráme se, řešíme, komunikujeme, plánujeme. A přesto se v nás něco mění. Děje se to potichu, bez fanfár. Jako by se čas zpomalil. Nezastavil – ale ztratil rytmus. Přestal nás tlačit dopředu, jen tiše pulzuje v pozadí. A my v tom pohybu-nepohybu plujeme trochu zmateně. Jsme tu, ale nejsme celí. Jsme unavení, i když vlastně "jen" žijeme.

Tahle fáze nemá jasné kontury. Není to ani krize, ani začátek nové kapitoly. Není to zlom, který by bylo možné jednoznačně pojmenovat. Je to něco mezi. Mezera mezi dvěma větami. Mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde. Je to mezihra. Tiché, zvláštně jemné období, které se nedá uspěchat. Neumíme ho řídit. Neumíme ho přeskočit. Můžeme ho jen prožít. A doufat, že něco přinese – i když zatím netušíme co.

Mezihra často přichází v okamžicích, kdy se nám toho v životě nakupí příliš. Kdy řešíme několik věcí najednou, a každá z nich si žádá kus naší pozornosti. Rodina, práce, finance, rozhodnutí, která nemají jasné řešení. Tlak, který se nezdá dramatický, ale přesto nás tíží. Všechno to nese své důsledky – někdy i tam, kde jsme si mysleli, že jsme silní. A do toho přichází únava. Ne ta fyzická, ale ta vnitřní. Taková, co se usadí hluboko a nejde vyspat. Taková, která nemá slova – jen ticho.

A v tom tichu se často začínáme ptát. Dělám to dobře? Jsem tam, kde mám být? Je tohle všechno ono? Proč se necítím naplněněji? K čemu mě to celé vede? A i když se snažíme být racionální, přichází nejistota. Pochybnosti. Touha po změně, kterou ještě neumíme uchopit. Možná proto, že zatím není čas. Nebo proto, že ještě nevidíme dost jasně. A to je v pořádku. Protože mezihra právě o tomhle je – o vyčkávání, o tichém zrání, o vnitřním pohybu, který ještě nemá konkrétní směr.

Je těžké v takovém období nepropadnout pocitu, že selháváme. Že bychom měli být dál. Že bychom měli mít jasno. Že jsme slabí, protože necítíme energii. Ale právě v těchto chvílích je důležité si připomenout, že i stagnace může být plodná. Že klid je někdy stejně důležitý jako čin. Že i to, co se zvenku nezdá jako pokrok, může být hlubokou vnitřní přeměnou. Jen jí musíme dát čas.

Mezihra nemá být produktivní. Nemá být viditelná. Nemá být měřitelná. Je to čas, kdy se mění kulisy, aniž by se měnila scéna. Čas, kdy se přelaďujeme, sbíráme, hledáme rovnováhu. A ano – bolí to. Protože jsme zvyklí jít dopředu. Něco tvořit. Něčeho dosahovat. Ale v tichu, které přináší mezihra, se ozývá něco jiného. Něco, co nemáme vždy chuť slyšet. Ale co potřebujeme.

Možná právě teď jsi v takové fázi. Možná už delší dobu. Možná ji teprve poznáváš. A možná ji odmítáš, protože se ti zdá zbytečná. Slabá. Marná. Ale věř, že není. Není marná. Je jen nenápadná. Tvoří základ pro to, co přijde. Učí nás být v klidu, když nic není jasné. Učí nás nevědět. A nevědět je možná ta nejtěžší, ale zároveň nejpravdivější zkušenost, jakou můžeme projít.

Až se čas naplní, poznáš to. Přijde myšlenka, která bude jiná. Chuť, která se vrátí. Krok, který nebude tlačený hlavou, ale půjde zevnitř. Jako by něco konečně dozrálo. A ty zjistíš, že mezihra nebyla ztraceným časem. Byla přípravou. Možná neviditelnou, možná nenápadnou – ale zásadní.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem poznali, že i chvíle, kdy nevíme, co bude dál, mají svůj smysl. Abyste si v těchto tichých pasážích dovolili odpočívat, nelpět, nadechnout se – a věřit, že další kapitola přijde právě tehdy, až bude čas.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč