Mlčení

Blog #249 – Mlčení

V každodennosti, která se valí vpřed bez přestávky a bez ohledu na to, jak se kdo cítí, kolik má sil nebo kam se jeho myšlenky stáčejí, vzniká zvláštní paradox – kolem je plno slov, zvuků, komunikace, ale přesto zůstává tolik věcí nevyřčených. Mluví se všude a o všem, neustále a rychle, často účelně, někdy jen ze zvyku. Hovor plyne napříč pracovními poradami, telefonními hovory, domácími organizačními schůzkami o tom, co je potřeba nakoupit nebo zařídit. A přitom někde pod tím vším, pod všemi těmi výměnami informací, se tiše rodí prostor, který není ani klidný, ani prázdný – ale naplněný tím, co se neříká.

To, co zůstává nevyřčeno, nemizí. Neschová se do ticha tak, aby se ztratilo. Zůstává, pomalu se usazuje, zarůstá pod povrch rozhovorů a přítomností. Mlčení není jen nedostatek slov. Je to stav, kdy slova existují, ale nejsou vypuštěna ven. Někdy ze strachu, že budou špatně pochopena. Jindy z obavy, že spustí lavinu, kterou nebude možné zastavit. A někdy prostě proto, že se člověk unaví dřív, než najde odvahu mluvit. Mlčení nevzniká náhle. Je to proces. Přijde tiše. Nejprve jako odložení rozhovoru na později. Pak jako opakované "teď není vhodná chvíle". A nakonec jako trvalé přesvědčení, že některé věci je lepší nechávat být.

Vztahy, ve kterých převládne mlčení, nezmizí hned. Na pohled fungují dál – lidé si navzájem uvaří kávu, sednou si vedle sebe na pohovku, usmějí se na děti, naplánují víkend. Ale hluboko uvnitř zůstává něco nedokončeného. Něco, co mezi nimi roste a co už není jen tichým přechodem, ale závorou. Mlčení není prázdné. Naopak. Je přetížené vším, co v sobě nese. Domněnkami, zklamáními, nevyjasněnými otázkami, neodžitými emocemi. A čím déle trvá, tím těžší je jej přetnout. Ne protože by chyběla možnost. Ale protože chybí společná blízkost, na které by bylo možné stavět.

Když se člověk večer vrací domů unavený ze všeho, co za den absorboval – z rozhodnutí, tlaků, požadavků, odpovědností – bývá jednodušší se "odmlčet", než otevírat další hluboké vrstvy. A tak se stává, že tam, kde by mohlo být sdílení, vzniká odstup. Lidé sedí vedle sebe, ale neslyší se. Ne proto, že by neuměli naslouchat. Ale proto, že už ani nevědí, co by chtěli říct. A tak se mlčí. Z únavy. Z opatrnosti. Ze zvyku. A někdy i z pohodlí, které mlčení paradoxně nabízí – protože nevyřčené není nutné řešit.

Jenže nic z toho, co se nechce říct, skutečně nezmizí. Věci, které se opakovaně nepojmenovávají, se usazují v podvědomí vztahů, a postupně ovlivňují všechno – tón hlasu, délku pohledu, přítomnost doteku, ochotu zůstávat. Mlčení není klid. Mlčení je stav, ve kterém se ztrácí orientace. A pokud trvá příliš dlouho, může se stát, že se v něm ztratí i to, co bylo dřív pevné a blízké.

Je přitom zvláštní, jak často se hledá vhodný okamžik k rozhovoru, jako by měl přijít ideální večer, klidné počasí, správná konstelace hvězd. Jenže právě to je iluze. Vhodný okamžik téměř nikdy nepřichází. Vždy bude něco, co se zrovna nehodí, co zkomplikuje náladu nebo naruší rovnováhu. A přesto právě tehdy je důležité nevzdávat pokus o slova. I když jsou kostrbatá, nedokonalá, neúplná. Protože často není třeba přesně formulovat všechno. Stačí naznačit, že něco není v pořádku. A že stojí za to to nezametat pod koberec.

Mlčení může být signálem dozrávání, kdy se člověk učí poslouchat sám sebe, kdy hledá vnitřní rovnováhu, kdy čeká na to, až slova získají tvar. Ale nemělo by se stát novým standardem. Nemělo by být zvykem, který nahrazuje skutečnou blízkost. Slova mají schopnost spojovat, obnovovat, vyjasňovat, přibližovat. I když jsou nepřesná, pořád nesou energii vztahu. Mlčení nenese nic. Jen tichý ústup.

A právě v tom je volba. Jestli mlčení ponechat svému tichému růstu, nebo jej přetnout. Ne silou, ne výčitkami, ale prostou větou, která začne novou cestu – třeba: "Myslím, že je čas si popovídat."

Přeji vám, abyste na své cestě životem dokázali najít odvahu vstoupit do míst, kde bývá ticho tíživé, nikoli klidné. Abyste neztráceli cit pro chvíle, kdy je potřeba překlenout vzdálenost mezi dvěma lidmi ne mlčením, ale laskavým zájmem. Abyste si všimli okamžiků, kdy se nevyřčené stává těžším než to, co se bojíme vyslovit. A především, abyste v sobě udrželi schopnost přiblížit se – i tehdy, kdy by bylo jednodušší zůstat stranou.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč