Pouto

Mezi lidmi existují jemné linie, které nejsou vidět, a přesto dokážou nést celou tíhu našeho bytí. Někdy jsou tenké jako vlas a zdá se, že se přetrhnou při sebemenším pohybu, jindy pevné jako starý strom, co odolá i nejsilnější bouři. Tyto neviditelné dráhy nám připomínají, že život není jen soubor jednotlivých kroků, ale síť, která nás spojuje s druhými, ať už chceme, nebo ne. A tak i když se snažíme kráčet sami, vždycky někde v hloubi cítíme, že jsme přivázáni k něčemu nebo k někomu, kdo nám dává směr.

Jsou chvíle, kdy spojení vznikne nečekaně – jediným pohledem, úsměvem, náhodným setkáním. Jindy se buduje dlouho, tiše, v každodenní rutině a drobných gestech, která si ani neuvědomujeme. A pak, když přijde zkouška, ukáže se, jak pevně jsme vrostli do života druhého člověka. V těchto momentech poznáváme, že síla není v množství slov ani v častých gestech, ale v hloubce, která se rodí z opravdovosti.

Spojení mezi lidmi má mnoho podob. Někdy nás hřeje a dává pocit bezpečí, jindy nás tíží, protože s sebou nese odpovědnost a závazky, které nechceme nebo nemůžeme nést. A přesto právě tato zátěž často určuje, kým jsme. Protože když víme, že na nás někdo spoléhá, mění se náš krok – není lehkovážný, ale pevnější, jistější, ukotvený v něčem větším, než jsme jen my sami.

Když se vazby přetrhnou, zůstává po nich ticho, které umí bolet. Prázdné místo, do kterého dlouho hledáme nové naplnění, a často se nám to nedaří. Ale i to je součástí cesty – učí nás vážit si těch, kteří vedle nás ještě stojí, a nezapomínat, že nic není samozřejmé. Připomíná nám, že to, co dnes bereme jako pevnou součást našeho života, může být zítra pryč, a že právě v tom křehkém vědomí je ukrytá hodnota.

A existuje i vazba, o které se tolik nemluví – ta, která nás spojuje s námi samotnými. Pokud ji nemáme, snadno se ztratíme v hlasech ostatních, v očekáváních okolí, ve světě, který od nás chce víc, než dokážeme dát. Umění naslouchat sobě, být věrní vlastnímu hlasu a neuhýbat před tím, co cítíme, je základ, na kterém stojí všechna další spojení. Teprve pak dokážeme rozdávat, aniž bychom se ztratili, a přijímat, aniž bychom se v tom rozplynuli.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem objevovali vazby, které vás drží a přitom nespoutávají, které vás chrání a zároveň nechávají dýchat. Takové, díky nimž budete vědět, že nikdy nejdete úplně sami, a přesto máte volnost kráčet tam, kam vás srdce táhne.

Váš Jiří Slováček – Srdcový kouč