Přechod

Občas se člověk ocitne mezi dvěma světy, aniž by věděl, kdy k tomu došlo. Jeden se pomalu uzavírá, mizí z dosahu a zanechává po sobě jen ozvěnu toho, co bylo důvěrně známé. Druhý zatím jen tušíme, nejasný a neurčitý, někde za obzorem. Mezi nimi leží prostor, který se nedá popsat – zvláštní ticho, ve kterém se mísí zmatek, touha i klid. Ten okamžik přechodu bývá nejprve nepříjemný, protože v něm nic nedrží tvar. Ale právě v té prázdnotě se člověk může nadechnout úplně jinak než dřív.

Na takovém místě neplatí obvyklá pravidla. To, co dřív fungovalo, najednou neplatí, a to, co přijde, se teprve tvoří. Každý krok vyžaduje pozornost, jako bychom šli po mostě z mlhy. Ztrácí se jistota, ale objevuje se zvláštní citlivost – k sobě, k druhým i k tomu, co kolem nás tiše pulzuje. Přechod není o rychlosti ani o směru, spíš o důvěře, že cesta má smysl, i když ještě nevidíme, kam vede.

Touha všechno uzavřít a posunout dál bývá silná. Lidská mysl se brání nejistotě, chce mít jasno, plán, strukturu. Ale přechod se nedá uspěchat. Potřebuje čas, aby staré v nás mohlo utichnout a nové se mohlo nadechnout. Je to jemná rovnováha mezi tím, co už nemá pokračovat, a tím, co ještě nemůže začít. Kdo v sobě najde trpělivost, ucítí, že i zdánlivé čekání má svůj hluboký význam – že se v něm odehrává proměna, kterou nejde vidět, jen prožít.

Uprostřed přechodu se ztiší svět. Všechno, co bývalo hlasité, najednou ztrácí sílu, a člověk slyší věci, které dřív přehlížel. Zvuk vlastního dechu. Křehké pohyby uvnitř těla. Pohledy lidí, kteří projdou kolem. Někdy i slova, která jsme dřív neslyšeli, protože jsme pospíchali. Teprve tehdy si uvědomíme, že to, co jsme považovali za prázdno, je ve skutečnosti prostor plný jemného života. Stačí ho nepřehlušit.

Téměř celý náš život je jeden dlouhý přechod. Z dětství do dospělosti, z práce do klidu, z plánů do zkušenosti. Neustále se měníme, i když si to nechceme přiznat. Každý den je drobným krokem mezi včerejškem a zítřkem. A možná právě v tom spočívá krása bytí – v tom, že nikdy nejsme úplně hotoví. Vždycky jsme trochu mezi.

Jednou se všechno přehoupne. Nenápadně, bez fanfár. Staré se rozplyne jako mlha a nové prostě začne být. V tu chvíli se ohlédneme a pochopíme, že to, co jsme považovali za nejistotu, bylo ve skutečnosti zrání. A že právě v tom přechodu, který jsme chtěli překonat, jsme se stali silnějšími, klidnějšími a víc sami sebou.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem dokázali stát v přechodu s klidem, důvěrou a otevřeností – protože právě v těchto chvílích se rodí to, kým skutečně jsme.

Váš Jiří Slováček – Srdcový kouč