Přechod

Každý přechod má v sobě zvláštní ticho, které není prázdné, ale plné očekávání. Je to chvíle, kdy se svět na okamžik zastaví, aby se nadechl, než udělá další krok. Všechno, co bylo, se pomalu rozplývá, a nové se ještě nestihlo zrodit. V tom prostoru mezi se skrývá mnoho – klid, nejistota, i nepatrné jiskření naděje, že všechno jednou zapadne na své místo. Přechod je zvláštní druh zastavení, které nelze plánovat. Prostě přijde. A člověk stojí uprostřed, neví, zda má ještě zůstat, nebo už vykročit, a tak jen čeká, dokud se to samo neukáže.

Přechod bývá nenápadný. Nezazní fanfáry, neobjeví se znamení, které by ukazovalo správný směr. Jen ticho, které člověka nutí vnímat, jak se mění rytmus kolem něj. Věci, které dřív dávaly jistotu, se pomalu rozplývají, a místo nich přichází prostor – někdy prázdný, jindy naplněný tím, co teprve čeká na jméno. V těch chvílích je zvláštně těžké rozeznat, zda něco končí, nebo začíná. Oba konce se totiž často prolínají tak, že nelze říct, který z nich právě převažuje. Možná právě proto se přechody dějí potichu, bez pozornosti a bez jistoty, že jsou vůbec vidět.

V těchto chvílích je těžké spěchat. Každý krok má svou váhu, každé rozhodnutí se musí chvíli nadechnout, než se vysloví nahlas. Přechod nevyžaduje rychlost, ale trpělivost. Učí člověka být s tím, co je, i když to ještě nedává smysl. Připomíná, že některé věci nelze urychlit, protože rostou tempem, které patří jim. Člověk může mít pocit, že stojí, ale ve skutečnosti se posouvá dál, jen jinak – ne směrem ven, ale dovnitř. A právě tam se často odehrávají ty největší změny, které pak tiše formují všechno ostatní.

Je to období, kdy se svět zklidní a přetváří. Změny se dějí v tichu, bez pozornosti, někdy jen v jemném posunu pocitů. Co bylo dřív jisté, ztrácí tvar, a to nové se teprve učí dýchat. Přechod není o pohybu vpřed, ale o odvaze stát uprostřed – bez jistoty, bez odpovědí, jen s vírou, že všechno má svůj čas. Možná to je právě ta chvíle, kdy se člověk učí důvěřovat životu víc než plánům. A když se to podaří, vznikne zvláštní pokoj – ne proto, že by bylo všechno v pořádku, ale protože i nejasnost má své místo.

A možná právě v tom spočívá jeho síla. Uprostřed nejistoty dává prostor znovu se nadechnout, ztišit a nechat věci, aby se usadily. Přechod není koncem, ale bránou, kterou je třeba projít, i když za ní ještě nic není vidět. Každý, kdo jí projde, se promění – ne proto, že by se musel změnit, ale protože cesta samotná mění všechno, čeho se dotkne. Každý přechod v sobě nese jistý druh očisty, kdy staré odchází, aby se mohlo zrodit něco, co má větší smysl. A ten, kdo projde, to pochopí až později, když se ohlédne a zjistí, že právě v tom tichu mezi dvěma světy našel sám sebe.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem dokázali přijímat přechody s klidem a důvěrou, že i když nejsou jisté, vedou vždycky tam, kam člověk potřebuje dojít.

Váš Jiří Slováček – Srdcový kouč