Rozběh

Občas přijde čas, kdy se kolem nás nic viditelného neděje a každý den se tváří stejně, jako by byl jen kopií toho předchozího. V kalendáři se sice střídají listy, ale uvnitř máme pocit, že stojíme na stejném místě, zatímco svět kolem nás běží dál. Přesto uvnitř může klíčit tichý, ale silný pocit připravenosti, který jen čeká na správný okamžik, aby se projevil. Je to jako mít zabalený batoh u dveří a vědět, že až zazní znamení, prostě vyrazíme. Jenže někdy to znamení nepřichází dny, týdny, a někdy i měsíce — a to čekání se umí zavrtat hluboko pod kůži.

V těchto etapách se do našich myšlenek často vplíží pochybnosti. Nejen o našich krocích, ale i o nás samotných. Začínáme přehodnocovat minulá rozhodnutí, analyzujeme každý detail, hledáme, jestli jsme náhodou neudělali chybu, která nás teď drží na místě. Pochybnosti se umí tvářit jako rozumná opatrnost, ale často jsou jen maskovaným strachem. A přesto i tohle má svůj smysl — v tichu čekání se učíme trpělivosti, posilujeme odolnost a připravujeme si půdu pro okamžik, kdy se věci konečně pohnou. I když se nám to tak v tu chvíli nezdá, každý den bez viditelného pokroku je jako kapka, která pomalu naplňuje nádrž.

A pak se něco stane. Možná drobný detail, sotva postřehnutelný pohyb, který by si jiný ani nevšiml, ale pro nás je to signál, že se něco změnilo. Může to být jedno "ano" na jednání, telefonát od někoho, koho jsme dlouho potřebovali slyšet, nebo prostě jen pocit, že se zvedl vítr. Najednou se jinak dýchá, jinak chodí po schodech, jinak se usíná. Energie, která byla dlouho stažená, se začne uvolňovat, a my víme, že jsme překročili neviditelnou hranici mezi "stojím" a "jdu".

Rozběh není o tom, kdo vyrazí nejrychleji. Je o směru, o vědomí, kam směřujeme, a o přijetí, že cesta nebude rovná ani krátká. Je to o odvaze opustit bod nula, i když nevíme, kolik kilometrů je před námi. Někdy se rozbíháme pomalu, vážíme každý krok, posloucháme vlastní dech, zkoušíme si nově nastavené tempo. Ale i ten nejpomalejší krok je pořád krokem dopředu. Rozběh začíná rozhodnutím, že už nechceme zůstat stát — a to rozhodnutí je často tím nejtěžším.

Cestu k cíli tvoří i zdánlivé maličkosti. Jedno dokončené jednání, vyřešený úkol, domluvený termín, splacený dluh, uzavřená dohoda. Každá z těchto věcí je jako dlaždice v chodníku, který si postupně stavíme pod nohama. Samotná jedna dlaždice neudělá velký rozdíl, ale bez nich bychom se nikam neposunuli. A když jich položíme dost, začne být jasné, že opravdu někam směřujeme. Tyhle drobné kroky nám vracejí pocit rytmu a posilují naši víru, že má smysl pokračovat, i když se výsledky neukazují hned.

S postupem času si začneme víc uvědomovat, co jsme už zvládli. Při pohledu zpět vidíme překážky, které nás kdysi děsily, a teď už jsou jen vzpomínkou. Vidíme, kolik sil nás stály, a přesto jsme je zvládli překonat. Každý takový milník je tichým důkazem, že naše cesta má smysl. I ty nejdelší a nejúnavnější etapy, kdy se zdálo, že se nic neděje, byly ve skutečnosti součástí přípravy na okamžik, kdy se vše začne hýbat.

Když se rozběhneme, získáme do rukou sílu setrvačnosti. Najednou už nemusíme každý krok tlačit silou vůle, protože se pohyb sám stává přirozeností. Každý další krok je snadnější než ten první, protože stojí na základech, které jsme už položili. Je to jako když kolo konečně přestane drhnout o zem a začne se hladce točit.

S tímto pohybem se promění i náš pohled na budoucnost. Přestáváme přemýšlet nad tím, jestli se něco stane, a spíš se soustředíme na to, kdy to přijde. Připravujeme se, plánujeme, dolaďujeme detaily. Tahle jistota v nás otevírá klid a zároveň odhodlání pokračovat dál, protože už víme, že jsme na správné cestě.

Od té chvíle je nejdůležitější nezastavit se. Někdy půjdeme pomalu a s opatrností, protože cesta má zatáčky a kopce, jindy nás nadšení ponese vpřed tak, že ani nevnímáme odpor. Důležité je vědět, že už se nehýbeme jen v myšlenkách, ale i ve skutečnosti. Že jsme nechali za sebou místo, kde jsme stáli až příliš dlouho.

Cíl, který jsme kdysi viděli jen v mlze, se začíná rýsovat jasněji. Už to není pouhá představa, ale konkrétní bod, ke kterému směřujeme a který se k nám přibližuje. Rozběh se v tu chvíli stává nejen začátkem, ale i závazkem. Je to slib, který dáváme sami sobě, že doběhneme až tam, kam jsme se rozhodli jít. A možná právě tahle proměna z člověka, který čekal, na člověka, který běží, je tou největší odměnou celé cesty.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem našli odvahu udělat první krok, i když se zdá, že okolnosti stojí proti vám. Abyste dokázali rozeznat okamžik, kdy se kola dávají do pohybu, a nechali se nést jejich setrvačností vpřed. A abyste si vždy pamatovali, že i ten nejmenší rozběh může být začátkem velkých věcí.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč