Směr

Jsou chvíle, kdy se věci nehýbou. Kdy si sedneme ke stolu a přesto, že máme stejný cíl, zůstává mezi námi jakési napětí. Neporozumění, které nevyřčeně visí ve vzduchu. Mluvíme, ale neslyšíme se. Někdy to není o slovech samotných, ale o tom, že každý z nás přichází z jiného rozpoložení, s jiným očekáváním, možná i s jinou zkušeností z minulosti. A tak se první setkání nese spíš v duchu hledání orientace než nalezení řešení. Vypadá to, že se nic neděje – a přitom se děje mnohé. I ticho je součástí rozhovoru, i nepochopení může být začátkem cesty.

První neúspěšný pokus nemusí být zklamáním. Může to být přirozený důsledek toho, že si ještě nejsme jistí, kudy jít. A právě tehdy je důležité nezavírat dveře. Nesoudit výsledek podle prvního dojmu. Dát věcem čas. Málokdy se totiž opravdu důležité rozhodnutí rodí rychle. Většinou potřebuje chvíli uzrát – někdy přes noc, jindy přes týden, a někdy přes další společné setkání. Když se sejdeme znovu, třeba s jiným složením, v jiném prostředí, s odstupem, může mít rozhovor najednou úplně jiný tón. Jako bychom si mezitím všichni v sobě něco přenastavili. Ne dramaticky, ale dost na to, aby se mohlo začít.

Když do prostoru vstoupí někdo třetí, nezaujatý, nový, může změnit dynamiku celé situace. Přinese jinou optiku, jiný jazyk, nebo jen podpoří to, co už tam bylo, ale zatím to nemělo dost odvahy se projevit. Najednou už nejde jen o to, kdo měl pravdu, kdo co slíbil nebo nesplnil. Místo toho se začíná rýsovat společný zájem. Společná touha najít řešení, pohnout se dál. A v tom je klíčový rozdíl. Nejde už o boj nebo obhajobu, ale o spolupráci. A právě v tom okamžiku vzniká směr.

Směr není odpověď. Není to ani plán. Je to bod, odkud se můžeme začít pohybovat. Vědomí, že víme dost na to, abychom mohli vykročit, i když možná ještě nevíme všechno. Směr není jistota, ale rozhodnutí. A právě proto je tak důležitý. Bez něj se můžeme točit v kruhu, opakovat stále stejné rozhovory, chodit kolem toho, co si nechceme přiznat. Jakmile ale směr máme, můžeme udělat první krok. A ten je často nejtěžší.

Když víme, kam směřujeme, i nejistota má jinou váhu. Přestává být paralyzující a stává se přirozenou součástí pohybu. Víme, že nemusíme mít odpovědi na všechno, ale víme, že jsme se rozhodli. A že jsme v tom rozhodnutí spolu. To mění atmosféru. Mění to naši ochotu naslouchat, hledat, být trpěliví. Místo tlaku se objevuje chuť. Místo obav vzniká zvídavost. A to je přesně ten prostor, ve kterém se může začít tvořit něco smysluplného.

Směr není konec hledání. Je to začátek nové fáze. Fáze, kde už nečekáme, až se to stane samo, ale aktivně se vydáváme na cestu. Možná to bude pomalé. Možná se objeví nové otázky. Ale rozdíl je v tom, že už jdeme. Nezůstáváme stát na místě. Přijímáme, že součástí směru je i neznámé. A právě proto má smysl. Protože nás vede, i když ne vždy ukazuje přesný cíl.

Každý, kdo někdy vedl tým, firmu, nebo i sám sebe skrze nejasné období, ví, jak důležité je v určité chvíli říct: "Tak jdeme." Ne "zkusíme to" nebo "počkáme ještě", ale prostě a jednoduše – jdeme. Ať se ukáže, co je dál. Protože právě tím, že se vydáme, zjistíme to, co bychom jinak nikdy nezjistili.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem vždy poznali ten okamžik, kdy se z rozhovoru stane směr. Ať už se zrodí z nečekaného setkání, nového pohledu nebo prostě jen z toho, že něco uvnitř vás řekne: "Teď." Protože směr není o dokonalém plánu. Je o odvaze vydat se. A ta je vždy začátkem něčeho nového.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč