Stopy

Každý z nás kráčí cestou, která je jedinečná. Některé úseky jdeme sami, jiné zase společně s lidmi kolem nás. V každém kroku zanecháváme stopu – někdy hlubokou a nezaměnitelnou, jindy sotva viditelnou. Možná o tom ani nepřemýšlíme, ale právě tyto stopy tvoří mapu našeho života a zároveň i mapu pro ty, kteří přijdou po nás. Bez stop by cesta nebyla cestou, byla by jen prázdným prostorem bez smyslu a směru.

Jsou období, kdy máme pocit, že naše stopy jsou jasné a patrné. Lidé je vidí, vnímají, reagují na ně. Cítíme se slyšeni a oceňováni. Každý krok má váhu, každé gesto nese svůj ohlas. A pak přijdou chvíle, kdy se to promění – kdy se naše přítomnost zdá méně výrazná, kdy jako bychom stáli trochu stranou a pozornost se obrátila jinam. Tyto okamžiky dokážou být těžké, protože v nás vyvolávají otázky: ještě sem patřím? Vidí někdo, co dělám? Nebo už nadešel čas, aby mé místo zaplnil někdo další?

Takové pocity jsou přirozené. Nejsou důkazem slabosti ani selhání, ale spíše připomínkou, že život plyne a proměňuje se. Kruhy, do kterých patříme, se postupně mění. Objevují se nové hlasy, nové energie, nové směry. A my někdy musíme přijmout, že to, co bylo kdysi středem našeho světa, už není místem, kde zůstáváme stát. Přesto to neznamená, že naše kroky byly marné.

Stačí se podívat zpět. Stopy, které jsme zanechali, nezmizely. Některé jsou pevné, vtisknuté hluboko, a dlouho připomínají, že jsme tudy kráčeli. Jiné se časem setřou, překryjí je nové vrstvy sněhu nebo prachu, a přesto kdesi pod povrchem zůstávají. Nejsou viditelné na první pohled, ale tvoří základ cesty, po které jdou ti, kdo přicházejí po nás.

A v tom je jejich skutečná síla. Stopa nemusí být hlasitě oslavována, aby měla cenu. Nemusí být připomínána v každém rozhovoru, aby nesla význam. Důležité je, že byla pravdivá, že v ní byl otisk našeho úsilí, naší snahy, naší touhy něco vytvořit nebo změnit. Je to jako drobný kamínek vložený do mozaiky – možná si ho nikdo nevšimne, ale bez něj by obraz nebyl úplný.

Někdy se opravdu můžeme cítit neviditelní. Můžeme mít pocit, že náš hlas už není tolik slyšet, že naše kroky se ztrácí mezi kroky ostatních. Ale to neubírá nic na hodnotě toho, co jsme tu nechali. To, že se pozornost přesouvá jinam, je součástí přirozeného rytmu života. A právě tehdy je možné naučit se pokoře – přijmout, že jsme sehráli svou roli, a přesto můžeme být vděční za cestu, která díky nám vznikla.

Možná je to dokonce klíč k vnitřnímu klidu. Pochopit, že stopa nemusí být věčná, aby byla smysluplná. Že i když ji nikdo už nevidí, pořád má význam. Že hodnota našeho konání se nepozná jen podle toho, co je zrovna na očích, ale i podle toho, co neviditelně podpírá a umožňuje druhým kráčet dál.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem dokázali důvěřovat tomu, že každá Vaše stopa má smysl. I když ji nevidíte, i když se zdá, že zmizela, nese v sobě kus Vás. A právě díky těmto tichým znamením mohou jiní nalézt svůj směr, svou odvahu a svou vlastní cestu.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč