Thlina

Blog #247 – Trhlina

Jsou chvíle, kdy se nic neděje nahlas. Kdy se život nezhroutí v jedné velké události, ale spíš se pomalu a nenápadně rozpadá na malé kousky. Dny, kdy člověk jede na autopilota, dělá, co se od něj čeká, říká správné věty, dodržuje termíny, a přitom někde v sobě ví, že něco není v pořádku. Nejde to přesně pojmenovat. Jen se to objevuje ve stínech, v tichem mezi větami, v momentech, kdy by měl přijít klid, ale místo něj se ozývá vnitřní neklid. Jako by něco napínalo konstrukci každodennosti a začínaly v ní vznikat jemné, ale nevratné praskliny.

Ty trhliny nejsou vždycky vidět. Ale cítit jsou. V únavě, která už nejde vyspat. V podrážděnosti z věcí, které dřív nevadily. V tom, že člověk sedí naproti blízkému člověku a najednou si uvědomí, jak málo toho spolu v poslední době opravdu sdíleli. A přestože pořád mluvíme, jako bychom se míjeli. Ne ve zlém. Spíš jen proto, že každý z nás drží své napětí, své starosti, své tiché obavy. A mezi námi se mezitím tvoří prostor, který už není jen tichem, ale vzdáleností. Trhlina, která vzniká ne z nedostatku lásky, ale z nedostatku času, prostoru a odvahy říct: "Mám toho dost."

Není to žádná ostuda. Nikdo není připravený zvládnout všechno, co na něj život občas nahází. A někdy se prostě jen sejde příliš mnoho věcí najednou. Nejistota v práci, nejistota doma, finanční tlak, únava, pocit neúspěchu, pocit, že ať se snažíme sebevíc, pořád jsme někde pozadu. V takových chvílích není slabostí zastavit se. Slabostí je tvářit se, že je všechno v pořádku. Trhlina v nás nevzniká, protože jsme selhali. Vzniká proto, že jsme dlouho vydrželi. Že jsme se příliš dlouho přizpůsobovali, mlčeli, zatínali zuby. A že tělo i duše nakonec potřebují nějak dát vědět, že už je toho moc.

Ale trhlina není konec. Může být začátkem. Místem, kde se něco naruší, aby se mohlo znovu poskládat. Jinak, pomaleji, opravdověji. Někdy se skrz ni dostane ven slovo, které jsme dlouho drželi uvnitř. Někdy přiznání, že už nevíme, co dál. A někdy i první malý nádech po dlouhém zadržování dechu. Možná to nepřinese řešení hned. Možná se věci budou dál drolit. Ale trhlina, která se pojmenuje, má šanci se jednou zacelit. Ne rychle. Ne bezbolestně. Ale pravdivě. A to někdy stačí na to, abychom to, co se zdálo jako rozpad, mohli začít vnímat jako proměnu.

Přeji vám, abyste na své cestě životem dokázali vnímat i ty jemné trhliny, které se neukazují navenek, ale tiše se objevují v očích, v tichu, v únavě druhých. Abyste měli odvahu přiblížit se, i když nevíte, co přesně říct. A když se sami ocitnete v období, kdy už nejde dál tím samým způsobem, aby se vedle vás našel někdo, kdo nezmizí, ale zůstane. Ne proto, že má odpovědi. Ale proto, že mu na vás záleží.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč