Tíseň

Je zvláštní, jak nenápadně se dokáže vkrást – bez varování, bez velkých gest, jen tiše přesune pozornost jinam, napne svaly ve spáncích, nechá myšlenky kroužit dokola a dech zkrátit, aniž by k tomu byl racionální důvod, alespoň ne takový, který by se dal vysvětlit, obhájit, zlehčit. Člověk se zastaví, ale ne z vlastní vůle. Jen proto, že ho cosi v něm zpomalí, stáhne, sevře – jakási vnitřní clona, přes kterou už nelze vidět věci s nadhledem.

Tíseň. Nepozvaný host, který si nesedne ke stolu, ale rovnou ti vleze do postele, do mailu, do myšlenek, do dlaní, které najednou nejsou jisté, zda podrží nebo pustí. Stačí drobná událost, nenápadné vychýlení z rytmu, malé narušení rovnováhy, kterou sis ani neuvědomoval – a něco se v tobě sevře. Přijde chvíle, kdy už to není jen o tom, co se děje, ale o tom, co by se mohlo stát. O tom, co nejde ovlivnit. O tom, co ti uniká mezi prsty. A s každou další myšlenkou se to tělo ještě o něco více stáhne.

Možná nejde o tu věc samotnou. Možná ani o důsledek. Možná je to jen připomenutí, že všechno, co bereme jako samozřejmé, má v sobě křehkost. Že i stabilita, na kterou spoléháme, je často jen iluze. Že i ti z nás, kteří drží nitky pevně v rukou, se občas probudí ve tři ráno a cítí zvláštní tlak v hrudi, který neumí přesně pojmenovat. A že právě v takových chvílích se ukáže, jak moc jsme spojeni s tím, co neumíme řídit – s okolnostmi, s rozhodnutími jiných, s tichým očekáváním, že vše půjde podle plánu.

Tíseň není křik. Není to panika. Není to zmatek. Je to tiché pnutí mezi tím, co je a co by mohlo být – a mezi nimi je propast, ve které se ztrácí klid. Strach, že něco nezvládneš. Obava, že tě okolnosti zklamou. Nejasnost, která se nedá vyřešit okamžitě. Jen čekáš, vyčkáváš, přemýšlíš, vytváříš scénáře, jaké to bude, když to nevyjde, když se to pokazí, když tě v tom nechají. A přestože se nic neděje, tvé tělo to vnímá, jako by už k pádu došlo.

Pak přijde rozhodnutí – malé, praktické, nutné. Krok, který zvenku vypadá klidně, ale uvnitř tebe nese tíhu pochybností. Udělal jsem dost? Zachránil jsem, co šlo? Co když to nestačí? Co když se to otočí proti mně? Co když... budu muset nést důsledky, i když jsem nemohl nic ovlivnit? Tíseň se usmívá. Není totiž o tom, co se skutečně stane. Je o tom, co by se mohlo stát – a o tom, jak si to v hlavě přehráváš. A když si to přehráváš příliš dlouho, začneš věřit, že se to už děje.

Zvláštní, jak velkou moc mají tyto scénáře. Jako by naše mysl raději pracovala s katastrofou než s nejistotou. Jako by bylo snazší připravit se na pád než čelit tomu, že možná – jen možná – všechno dobře dopadne. Právě v tom je ale skrytá volba. Ne v ovládnutí okolností, ale v přijetí vlastního rozpoložení. Tíseň se nemusí stát nepřítelem, pokud ji přestaneš brát jako chybu, ale začneš ji vnímat jako zprávu. Něco ti chce říct. Možná, že potřebuješ zpomalit. Možná, že máš přiznat únavu. Možná, že potřebuješ přehodnotit, na čem ti opravdu záleží. Ne ve světě, ale v tobě.

Někdy se i ta nejistota sama rozpustí. Když si dovolíš přestat jí vzdorovat. Když si řekneš: je to jen moment. Jen neklid. Jen strach. Já jsem pořád tady. Se svou hlavou, se svými lidmi, se svou cestou. Právě tam – v bodu, kde by dřív přišla panika – se místo ní může objevit vděčnost. Za to, že jsi to ustál. Za to, že jsi si všiml. Za to, že sis na chvíli připomněl, že nejsi stroj. Ale člověk. Dýchající, hledající, pochybující – a přesto jdoucí dál.

Možná je to celé jen připomínka,

že i ticho má svůj zvuk,

že i zpomalení je pohyb,

a že i tíseň může být vzkazem,

který přichází ve chvíli, kdy jsme na něj připraveni.

Přeji Vám všem, abyste na cestě životem dokázali rozpoznat, kdy mluví neklid a kdy jen tiše sedí vedle Vás, aby Vám něco připomněl. Aby Vás nezastavil strach, ale aby Vás naopak naučil být blíž sobě. Aby se i v tíze dal najít dech. A skrze něj nový směr.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč