Výprava

Výprava je víc než jen cesta z bodu A do bodu B. Je to úmysl. Rozhodnutí vystoupit z rytmu, který je příliš známý, a vstoupit do prostoru, kde všechno funguje trochu jinak – a právě proto dovoluje uvidět i to, co zůstávalo skryté. Výprava není o útěku, ale o pohybu směrem k něčemu, co dosud nebylo uchopeno. Nezačíná sbalením kufru ani nasednutím do auta. Začíná dávno předtím – v neklidu, který se ozývá ve chvílích mezi dny, v tiché otázce, zda by to nešlo jinak. Někdy stačí málo – obraz, zvuk, jeden jediný impulz – a rodí se možnost.

V jejím začátku bývá nenápadná myšlenka. Mohla by být snadno přehlédnutá. Někdy se ukáže jako návrh mezi řečí, jindy jako vnitřní hlas, který se zvedne z podprahového pocitu, že něco chybí. Nejde o konkrétní cíl. Jde o nutkání pohnout se. Opustit prostor, který je sice bezpečný, ale ve své předvídatelnosti ztrácí dech. Výprava vzniká v tichu, mezi úkoly, mezi dny. Člověk ji často ani neplánuje – spíš se jí poddá. A v okamžiku, kdy se skutečně rozhodne, přestává být pasivním účastníkem vlastního života a stává se poutníkem.

Během výpravy se svět stává znovu velkým. Věci, které doma zůstávají bez povšimnutí, začnou být vidět. Dveře mají jinou barvu. Voda chutná jinak. Způsob, jakým lidé mluví, jak chodí, jak se dívají, nabízí neustálé zrcadlení. Cizota není hrozbou, ale pozvánkou. Když není možné spoléhat se na zvyky, vzniká prostor pro bdělost. A v bdělosti roste vděčnost – za detaily, které by jinak zapadly. Dny se neskládají z povinností, ale ze zkušeností. Není třeba hodnotit, posuzovat, klasifikovat. Stačí pozorovat. A být součástí.

Výprava má svou vlastní dynamiku. Ráno přináší očekávání. Cesta před sebou je neznámá, a právě proto vzrušující. Každý krok nese možnost. Nejde o to, kam dojít. Jde o to, jak se jde. Když člověk kráčí, mysl se očišťuje. Rytmus těla pomáhá usadit hlavu. V tichu chůze se vyjasňuje to, co bylo zmatené. Někdy se nemluví vůbec. A přesto je v tom sdílení. Některé věci se říkají beze slov – způsobem pohybu, zastavení, podáním vody. Ve výpravě má význam i to, co je obyčejné. Právě to totiž vytváří prostor pro skutečné propojení.

Zastavení během výpravy nejsou přestávkami. Jsou součástí cesty. Okamžiky, kdy není třeba jít dál. Kdy je možné jen být. U vody. Na skalní vyhlídce. Na lavičce pod stromem. Tam, kde se dech uklidní a přítomnost dostane tvar. Někdy se člověk rozhlédne a uvědomí si, že to, co hledal, není někde v dálce, ale právě tady. Výprava neměří úspěch podle dosaženého cíle. Její měřítko je jemnější. Vzniká z vnitřního pocitu naplnění, který se dostaví bez tlaku a bez očekávání. Jako dar, který přijde tehdy, když se mu nebrání.

A pak přichází návrat. Tělo se vrací domů. Do známých ulic, do známých gest, do rytmu, který byl přerušen. Ale nic už není úplně stejné. Někde v hloubi zůstává jiná barva, jiný odstín, jiný dech. Výprava zanechává v člověku paměť – nejen vzpomínku na místa, ale především na stavy, které si dovolil prožít. Na ticho, které ho neohrožovalo. Na otevřenost, která nebyla slabostí. Na přítomnost, která nebyla prostředkem, ale cílem. A právě proto výprava nekončí návratem. Pokračuje tiše dál – ve způsobu, jak se člověk dívá, jak mluví, jak naslouchá.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem nacházeli odvahu vydat se – nejen za hranice měst a států, ale i za hranice vlastních zvyků. Protože výprava nezačíná místem, ale ochotou pohnout se v sobě.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč