Záměr

Když hodíte kámen do vody, vytvoří se kruhy, které se šíří daleko za místo dopadu, a i když se hladina po chvíli zase uklidní, paměť toho okamžiku zůstává v pohybu, jenž už nelze vzít zpět. Takto působí i záměr – není to jen vnitřní přání nebo tichá touha, ale okamžik, kdy se rozhodnete něco změnit, vyslovíte si v duchu směr a tím neviditelným kamenem narušíte hladinu své vlastní reality, aby se v ní začalo odehrávat něco nového.

Záměr je často neviditelný, není na první pohled patrný, nikdo jej nemusí slyšet ani vidět, a přesto odlišuje ty, kteří sní, od těch, kteří se rozhodli své sny přetavit v činy. Můžeme si totiž do nekonečna kreslit budoucnost do map a psát si seznamy úkolů, ale dokud v nás nezahoří skutečný záměr, zůstává všechno jen jako mlhavá představa, která se snadno rozplyne v proudu dní. Teprve ve chvíli, kdy si člověk řekne: "Tudy chci jít, i když to nebude lehké," se začne měnit podstata jeho jednání – řeč, myšlenky, chování, každé rozhodnutí se začne stáčet k cíli, který byl v tichu mysli zasazen jako semínko.

Jenže právě zde přichází první zkouška. Vydržíme svůj záměr i v okamžiku, kdy se nám realita postaví do cesty a my zjistíme, že cesta není rovná, že je plná kamenů, překážek a únavy? Kolikrát se stane, že si sami sobě řekneme, že to teď obejdeme, že jen jednou povolíme, že to odložíme na později nebo že okolnosti nám dávají právo hledat výmluvy. Je přirozené, že takové chvíle přijdou, protože záměr není kouzlo, které nás zbaví slabosti, ale zrcadlo, v němž vidíme, jak vážně to s ním myslíme.

Právě tehdy je nejdůležitější připomenout si, že selhání není konec. Když porušíme vlastní záměr, neznamená to, že se rozpadl, ale že je znovu potřeba vrátit se na cestu a znovu hodit svůj kámen do vody. Každé odchýlení je výzvou, která nás učí, jak pracovat s vlastní slabostí, jak rozpoznat okamžiky, kdy protestujeme, kdy sami sobě lžeme, kdy záměr zakrýváme pohodlím a výmluvami. Pokud to přijmeme jako součást procesu, stává se záměr pevnějším, protože každým návratem jej vlastně potvrzujeme a posilujeme.

Někdy je záměr malý a téměř nepostřehnutelný – rozhodneme se věnovat jeden den rodině, jindy se v nás zrodí mnohem větší – změnit směr svého života, pustit se do nového projektu, přestavět to, co dlouho nefungovalo. Obě varianty mají stejnou hodnotu, protože každá z nich vytváří ty své kruhy na hladině, které se postupně rozlévají dál a dál, až zasahují i do životů druhých. Nikdy totiž nežijeme jen sami pro sebe, ať chceme nebo ne, každý náš záměr se promítá do vztahů, do rozhovorů, do rodiny, do práce, do světa kolem nás.

A možná právě proto je důležité být v záměru upřímný – pokud si nalháváme sami sobě, voda se sice na chvíli rozvlní, ale kruhy se brzy rozpadnou, protože za nimi nestojí opravdová síla. Pokud ale vychází z hloubky, kruhy vydrží mnohem déle a šíří se, i když už je nevidíme. Záměr není jen cíl, ale i energie, kterou do něj vložíme, a ta je pro druhé často čitelnější než samotná slova.

Čím déle žiju, tím víc vidím, že záměr není luxus, který si můžeme dovolit až tehdy, když je vše připraveno, ale základní postoj, bez kterého zůstáváme stát na místě, i když se kolem nás svět hýbe. Každý krok, každý posun, každá změna začíná uvnitř, v onom tichém "chci" či "rozhoduji se", které pak čeká jen na to, až se přetaví v čin. A jestli někdy stojíme na rozcestí a říkáme si, že je těžké zvolit směr, pak je to možná právě proto, že ještě v sobě nemáme dost jasný záměr, který by ukázal, kudy vede cesta.

Přeji Vám všem, abyste na své cestě životem nacházeli jasné záměry, které nebudou jen prchavým přáním, ale skutečným kamenem vhozeným do vody, jehož kruhy se dotknou nejen vašeho života, ale i životů těch, kteří stojí poblíž.

Váš Jiří Slováček – Srdcový Kouč