Každý z nás má někde v sobě nakreslenou mapu, podle které věří, že se bude všechno vyvíjet. Určíme si termíny, postavíme si představy o tom, jak by měly věci vypadat, a uklidňujeme se tím, že víme, kam míříme. Jenže realita tu mapu neustále přepisuje. Jednou se posune hranice, podruhé se změní podmínky, jindy nás překvapí okolnost, se kterou jsme...
Někdy mám pocit, že celý život se točí kolem kořenů. Kořeny jsou tím, co nás drží pevně na zemi, co nám dává jistotu, že i když přijde bouře a vítr se opře do našich větví, nespadneme hned při prvním nárazu, protože někde hluboko je něco, co nám poskytuje stabilitu a sílu. Kořeny jsou však zároveň i poutem, které nás váže...
Občas přijde čas, kdy se kolem nás nic viditelného neděje a každý den se tváří stejně, jako by byl jen kopií toho předchozího. V kalendáři se sice střídají listy, ale uvnitř máme pocit, že stojíme na stejném místě, zatímco svět kolem nás běží dál. Přesto uvnitř může klíčit tichý, ale silný pocit připravenosti, který jen čeká na správný okamžik, aby...
Jsou období, která na první pohled nevypadají nijak zvláštně. Všechno zdánlivě běží, jak má. Vstáváme, pracujeme, staráme se, řešíme, komunikujeme, plánujeme. A přesto se v nás něco mění. Děje se to potichu, bez fanfár. Jako by se čas zpomalil. Nezastavil – ale ztratil rytmus. Přestal nás tlačit dopředu, jen tiše pulzuje v pozadí. A my v tom...
Na první pohled se spousta věcí jeví jako jednoduchých. Něco se stane, my si to vyložíme, přiřadíme tomu význam, uděláme si jasno. Člověk něco řekne, nějak se tváří, nějak jedná – a my to máme hned zařazené. Jenže někdy stačí málo. Věta, která zůstane viset ve vzduchu. Pohled, který trvá o trochu déle, než bychom čekali. Ticho, které je jiného...
Je zvláštní, jak nenápadně se dokáže vkrást – bez varování, bez velkých gest, jen tiše přesune pozornost jinam, napne svaly ve spáncích, nechá myšlenky kroužit dokola a dech zkrátit, aniž by k tomu byl racionální důvod, alespoň ne takový, který by se dal vysvětlit, obhájit, zlehčit. Člověk se zastaví, ale ne z vlastní vůle. Jen proto, že ho cosi v...
Jsou chvíle, kdy se věci nehýbou. Kdy si sedneme ke stolu a přesto, že máme stejný cíl, zůstává mezi námi jakési napětí. Neporozumění, které nevyřčeně visí ve vzduchu. Mluvíme, ale neslyšíme se. Někdy to není o slovech samotných, ale o tom, že každý z nás přichází z jiného rozpoložení, s jiným očekáváním, možná i s jinou zkušeností z minulosti. A...
Výprava je víc než jen cesta z bodu A do bodu B. Je to úmysl. Rozhodnutí vystoupit z rytmu, který je příliš známý, a vstoupit do prostoru, kde všechno funguje trochu jinak – a právě proto dovoluje uvidět i to, co zůstávalo skryté. Výprava není o útěku, ale o pohybu směrem k něčemu, co dosud nebylo uchopeno. Nezačíná sbalením kufru...
Někdy stačí málo – jen otevřít ústa a něco říct. A přesto právě tohle "málo" bývá tím nejtěžším. Protože když nám na někom záleží, když chceme být srozumitelní, když toužíme po skutečném kontaktu – nestačí jen mluvit. Potřebujeme najít slova, která nezraní. Slova, která unesou náš záměr i cit. Slova, která v druhém nezůstanou viset, ale zachvějí se...
V každodennosti, která se valí vpřed bez přestávky a bez ohledu na to, jak se kdo cítí, kolik má sil nebo kam se jeho myšlenky stáčejí, vzniká zvláštní paradox – kolem je plno slov, zvuků, komunikace, ale přesto zůstává tolik věcí nevyřčených. Mluví se všude a o všem, neustále a rychle, často účelně, někdy jen ze zvyku. Hovor plyne napříč...
