Jsou chvíle, kdy se nic neděje nahlas. Kdy se život nezhroutí v jedné velké události, ale spíš se pomalu a nenápadně rozpadá na malé kousky. Dny, kdy člověk jede na autopilota, dělá, co se od něj čeká, říká správné věty, dodržuje termíny, a přitom někde v sobě ví, že něco není v pořádku. Nejde to přesně pojmenovat. Jen se to...
Každý z nás někdy v životě hledá klíč. Někdy vědomě – když si přiznáme, že jsme se ztratili, že nevíme kudy dál. A jindy jen jako nejasné tušení, že něco v nás zůstává zamčené, nepojmenované. Může to být otázka, kterou nedokážeme rozluštit. Nebo opakující se pocit, který přichází v tichu, když se zpomalí den, když skončí porada, když se zavřou...
Jsou chvíle, kdy nás život přestane hladit po hlavě. Už se neptá, jestli je to v pořádku. Prostě jen ukazuje. Nejasně, ale důrazně. Věci, které dřív fungovaly, přestanou nést radost. Rutina ztratí smysl. Slova, která nás kdysi těšila, začnou znít dutě. Přitom se navenek nic zásadního nezmění – a přece je všechno jinak. Jsme v tom samém prostoru,...
Občas si ani nevšimneme, že se blížíme ke křižovatce. Dny plynou, povinnosti nás drží v tempu, hlava je plná tabulek, lidí, slibů. Zdá se, že všechno běží tak, jak má. Všechno je podle plánu, systém je nastavený, okolí je spokojené. A přesto se něco v nás začne tiše měnit. Ne nahlas, ne najednou. Spíš jako by v některých chvílích nešlo...
Někdy se v nás začne něco hýbat, aniž bychom přesně věděli co. Žádné velké drama, žádné jasné důvody. Jen zvláštní vnitřní neklid. Jemné chvění. Není to nic, co by člověka okamžitě vyvedlo z rovnováhy, ale zároveň to nejde úplně přehlédnout. Objevuje se ve chvílích ticha, při cestě domů, uprostřed běžného dne. Něco uvnitř se posouvá. Něco v nás...
Je zvláštní, jak často hledáme velké důvody k vděčnosti, a přitom ty největší jsou ukryté v maličkostech, které přehlížíme. Někdy je to klidné ráno, kdy svět voní deštěm. Jindy obyčejné slovo, pohled, pohlazení, které projde kolem nás tiše jako vánek. Vděk není hlučný. Nemá potřebu být vidět. Je to tiché přikývnutí duše na znamení, že chápeme. Že...
Jsou okamžiky, kdy člověk cítí, že cesta, po které kráčí, začíná být těsnější, než by měla být, a ačkoliv ještě včera v ní bylo možné volně dýchat, dnes se něco uvnitř tiše zadrhne. Možná se to projeví únavou, možná nejasnou nespokojeností, nebo jen pocitem, že vše, co bylo dříve přirozené, začíná být obtížné, jako bychom šli proti vlastnímu dechu....
Někdy se v nás nahromadí víc, než uneseme. Myšlenky, emoce, dojmy z okolí – vše se v nás vrství jako nánosy prachu, které zůstaly ležet příliš dlouho. Čím víc se snažíme pokračovat, tím víc se ztrácíme sami sobě. Přestáváme vnímat jemné signály, které nám tělo i duše dávají. Jenže když není prostor se zastavit, přestane být slyšet úplně všechno. A...
Mezera. Slovo, které zní jako prázdnota. Jako něco, co chybí. Jako mezera mezi slovy, mezi činy, mezi lidmi. A přesto je právě tato prázdnota tím, co drží věci pohromadě. Bez ní by nebylo možné rozlišit jednotlivé části, nebylo by možné nadechnout se, nebylo by kam vstoupit. Mezera není ztráta. Je to prostor. Možnost. Ticho, které dává...
Ne všechno, co vidíme, je skutečně naše. A ne všechno, co si myslíme, že jsme, opravdu vychází z nás. Jsme bytosti odrazů. Celý život se díváme do zrcadel – a nejen těch skleněných. Jsou to lidé kolem nás. Jejich reakce, jejich slova, jejich ticho. Je to svět, jak na nás reaguje, když se smějeme. Když mlčíme. Když ztratíme kontrolu. Když...
