Jsou období, kdy se život dostane do zvláštního rytmu, ve kterém se dny přestanou dělit na práci a odpočinek a promění se v souvislý proud činností, kdy se neustále něco řeší, dokončuje, opravuje, přemisťuje, vymýšlí a plánuje, a člověk má pocit, že sotva se jeden úkol uzavře, okamžitě se otevírá další, aniž by mezi nimi vznikl prostor na skutečné...
V životě se občas objeví období, které nejde jednoduše zařadit ani mezi začátky, ani mezi konce – chvíle, kdy staré už přestává platit, ale nové se teprve rodí a pořád ještě nemá jasné tvary. Může jít o změnu práce, domova, vztahu, role v rodině nebo o souběh několika proměn najednou, ale společný mají jeden pocit: nic není jako dřív a...
Na začátku bývá všechno snadné – nápad je čistý, energie vysoká a představa výsledku skoro oslnivá, jenže čím víc se člověk blíží konci, tím víc se ukazuje, že dokončení není jenom poslední krok na cestě, ale samostatná disciplína, která má vlastní pravidla, vlastní cenu a často i vlastní bolest.
Tam, kde by už "jen stačilo dotáhnout detaily",...
Někdy stačí otevřít krabici, do které se ukládaly věci celé roky, a člověk si uvědomí, že se nepřesouvá jen nábytek a oblečení, ale i kousky času, nálad a vztahů, které v nich tiše přebývaly, dokud nepřišel den, kdy je potřeba všechno roztřídit, zabalit a odvézt jinam. Navenek je přesun jen logistika – dodatek ke smlouvě, termín předání, nová...
Někdy se dny nepřelévají skokem, ale prostým pokračováním, které si nežádá potlesk ani svědky, jen klidnou pozornost k tomu, co už je rozběhnuté, a trpělivost udržet nit, jež se ráda ztrácí, když se mění kulisy; navazovat pak neznamená opakovat, spíš nechat věci plynout dál a jemně je pootočit, aby směřovaly tam, kde mají smysl.
Každý přechod má v sobě zvláštní ticho, které není prázdné, ale plné očekávání. Je to chvíle, kdy se svět na okamžik zastaví, aby se nadechl, než udělá další krok. Všechno, co bylo, se pomalu rozplývá, a nové se ještě nestihlo zrodit. V tom prostoru mezi se skrývá mnoho – klid, nejistota, i nepatrné jiskření naděje, že všechno jednou zapadne na...
Občas se člověk ocitne mezi dvěma světy, aniž by věděl, kdy k tomu došlo. Jeden se pomalu uzavírá, mizí z dosahu a zanechává po sobě jen ozvěnu toho, co bylo důvěrně známé. Druhý zatím jen tušíme, nejasný a neurčitý, někde za obzorem. Mezi nimi leží prostor, který se nedá popsat – zvláštní ticho, ve kterém se mísí zmatek, touha i...
Jsou chvíle, kdy se svět začne měnit, aniž by o to někdo stál. Kdy se děje něco, co nedává smysl, ale přesto je to nevyhnutelné. Kdy se z obyčejného dne stane hranice mezi tím, co bylo, a tím, co už nebude. A přestože všechno kolem zůstává na svém místě, v člověku se cosi láme. Ztrácí se klid, rytmus, domov, který si vybudoval v každodennosti....
Někdy se věci dají do pohybu dřív, než si to vůbec uvědomíme. Ještě všechno působí stejně, dny plynou beze změny, a přesto se pod povrchem děje něco jiného. Nejspíš to začíná nenápadně – drobným rozhodnutím, myšlenkou, kterou si v sobě někdo poprvé přizná, nebo chvílí ticha, ve které se člověk odhodlá udělat krok. A přestože na první pohled zůstává...
Mezi lidmi existují jemné linie, které nejsou vidět, a přesto dokážou nést celou tíhu našeho bytí. Někdy jsou tenké jako vlas a zdá se, že se přetrhnou při sebemenším pohybu, jindy pevné jako starý strom, co odolá i nejsilnější bouři. Tyto neviditelné dráhy nám připomínají, že život není jen soubor jednotlivých kroků, ale síť, která nás spojuje s...
