Empatie
"Nasaď si moje boty a chvíli v nich choď".
Ne proto, abys věděl, jak jsou velké a co už mají za sebou, ale jaké to opravdu je. Chceš mě soudit podle toho, co vidíš a slyšíš? Musíš mě vůbec soudit? Přestože jsme každý jiný, brání nám to se podívat na situaci očima někoho jiného? No copak to asi může být, že?
Empatie (neboli vcítění) je zkouška našeho vlastního já odložit v danou situaci sebe na druhou kolej, a na tu první dát toho, o koho se zajímáme. Zjistit, jaké jsou dané hodnoty toho, s kým mluvíme, pochopit co vedlo danou osobu k tomu, kde je dnes, jaké činy daný člověk udělal a proč. Vcítit se do pocitů člověka zjistit, jak se daný člověk cítí, jaké má přesvědčení, s čím se ztotožňuje apod. Prakticky se stáváte na chvíli druhým člověkem a zjišťujete, jaké to je. Se vším, co k tomu patří. Ano, nemůžete znát veškerou historii toho druhého, ale můžete pracovat s tím, co Vám je ochotný někdo říct.
No a jak dlouho můžeme takovou roli hrát? Je to velmi, velmi obtížné. Zbavit se všeho, v co já věřím a co si já myslím, odložit to na chvíli tam, kde to nemám po ruce a plně se vcítit do něčeho jiného - to JE obtížné. V tu danou chvíli získáme přehled o tom, co se u daného člověka děje, necháme jej, aby nám udělal průvodce světem, ve kterém se nachází. Budeme vnímat to, jak se u toho daný člověk tváří, jaké emoce dá najevo, jaký bude tón hlasu, náklon hlavy, postoj těla, co dělají ruce, jak se udržuje oční kontakt...všechny známe prvky neverbální komunikace jsou zde důležité.
Proč je důležité mít empatii jen na krátkou dobu? Protože se můžeme ztratit. Být jen v pocitech někoho jiného a nevěnovat čas svým pocitům vede k cestě do zapomnění. Zapomenout na sebe a jen se dostávat do života skrze někoho jiného vede i ke ztrátě identity. Jak bychom se mohli dostat na určitou úroveň, když bychom se orientovali podle ostatních? V minutové moudrosti je na to krásný příběh o tom, že člověk, který naslouchá a vnímá ostatní se podobá popelnici, kde člověk odkládá to, co nechce. S tím rozdílem, že ta naše "popelnice" musí být průchozí. Ano, může se zde to špatné zastavit, ale nesmí s námi zůstat. Ten princip je při práci s empatii velmi, velmi důležitý.
Co nám to všechno přinese? Co opravdu nám empatie dokáže přinést? V dnešní době plné online aktivity je její uplatnění stále možné. Empatie nám umožní pochopit druhého člověka. Zjistit, jaké jsou zájmy, potřeby a co vlastně daná osoba opravdu chce. Bez toho, aniž bychom do toho dávali sami sebe. To je velmi, velmi důležité. Díky tomu, že budeme empatičtí, budou při jednání s námi mít lidé pocit, že nás buď znají už dlouho anebo to, že nám mohou věřit. A to je v rozhovoru něco úžasného. Díky této schopnosti můžeme naši úroveň konverzace přesunout na jiný level. Tam, kde lidé budou cítit bezpečí, důvěru a dokáží nám tak říct, co opravdu chtějí. V obchodě, v rodině, v práci, v podnikání, ve vztahu - zde všude má empatie své místo.
Tak a teď když už víme, co nám může empatie přinést, jak se jí tedy naučit? Ačkoliv jsem už slušel mnoho názorů, že empatie je něco s čím se člověk narodí, jsou možnosti, jak si nají k empatii cestu. Můžete být někdo, komu to půjde samo od sebe. Dokážete se, aniž byste se museli příliš snažit, vcítit do druhého člověka a přijde Vám to zcela, normální. Tady se dá jen pilovat tato technika a docílit tak ještě lepších výsledků toho, co už umíme teď. Nu a pokud se chceme dostat do toho pomocí výcviku, i to je zde možné.
No dobře, tak já bych se chtěl naučit empatii - kde mám začít? Ideálně v tom si říct, proč to vlastně chci udělat a co je můj cíl? Pojmenovat si ten cíl a říct si, jak to bude vypadat, až budu umět používat empatii. Jakmile máme stanovený cíl, jde se hledat cesta. Cesta někde začíná a někde končí...a začátek je nesmírně důležitý. Rozhodnutí a to, že se tomu teď budeme věnovat je velmi, velmi důležité. Ale jak to teda mám udělat? Cvičit, cvičit, procvičovat, věřit si a přemýšlet o tom, čím mi bude empatie prospěšná. Prakticky to samé, co jsem psal na začátku, je potřeba dělat pořád a přemýšlet nad tím, co mi to opravdu dává. Naučit se jaké to je, je velmi, velmi těžké. Myslet na to, že ve chvíli, kdy se s někým bavím, že naslouchání a pochopení toho, co slyším z druhé strany, je začátek. Vcítit se do toho opravdu, bez toho, aniž bych myslel na to, že teď jsem empatický, je jedna z možností. Je to cesta o nastavení mysli, o pochopení ega, jeho vlivu a to, co z toho můžu mít, když ho na chvíli posadím na druhou kolej.
Zkuste si na chvíli představit, že každý den, jednu hodinu, budete více naslouchat než mluvit. Že budete víc pozorovat, než mluvit. Že budete vnímat, co se kolem Vás děje a jakou roli v tom hrají lidé kolem Vás. Uvědomit si, co a jak dělám a jaký to má vliv na druhé je začátek změny. A o změně, uvědomění, upřímnosti a pokoře jsme už tady články měli, takže spousta informací se dá dohledat.
Zbývá jedna otázka....kdy začnete? :)