S koncem roku, ale i s tím, jak se věcí mění se člověk dostane čas od času k tomu, že v rámci změny se dostaví jedna skutečnost do našeho života a tím je rozloučení. Chtěl bych se dnes věnovat rozloučení ve dvou různých situacích - rozloučení plánované a rozloučení překvapivé
V našem životě se často můžeme setkat s tím, že věci mají jasně dané své názvy. Tato věc má své přesné jméno (tužka), podle které je dokážeme naprosto jasně identifikovat. A jak tomu je, když máme říct, jaké máme pocity nebo co přesně opravdu chceme?
A pak už šlo vše samo. Najednou jsem věděl, že to, co dělám, je správné. Že to dává smysl. Že mé rozhodnutí bylo správné. Cítil jsem to. Vnímal jsem, že v tu chvíli jsem napojený na to, co chci dělat, a tak to je správně.
Od určité doby v našem životě získáme víc a víc možností udělat nějaké rozhodnutí. Co udělám zítra ráno, co udělám dnes, jak se zítřek bude lišit od dnešního dne. Kde jsem nyní a kde chci být zítra. Jaký je můj sen a co udělám dnes k tomu, abych ji jel začal plnit? V určitou chvíli našeho života musíme udělat rozhodnutí....
Teď a Tady je čas, kdy se věci dějí. To, co se stalo, se stalo, už s tím nic neuděláme. Do budoucnosti také nevidíme, i když ji můžeme ovlivnit tím, jaké rozhodnutí uděláme. Co ale můžeme jisto jistě ovlivnit je to, co uděláme právě teď.
Znáte to? Ten pocit, kdy byste měli místo dalších důvodů proč se v něčem vyžívat, podívat se na tu situaci s mírnějším pohledem a najít v sobě schopnost odpustit. I když to někdy může zdát jako něco, co nedává smysl (a ano, ono to tak často ze začátky opravdu vypadá) a i přes to najít v sobě odvahu odpustit. Ano,...
... aneb jak si jít po nastavené cestě a umět se vyrovnat a překonat všechny nástrahy. Včetně té nejsilnější - nás samotných. Na cestě za naším cílem bývá nejčastěji překážkou ta nejvíc náročná věc - my sami. Dosáhnout cíle totiž znamená překonat sami sebe a pracovat na postupném dosahování toho, co jsme si řekli, že uděláme. Někdy...
V dnešní době může pojem optimismus znít jako klišé nebo jako něco, co by mohlo být na chvíli odložené na bok a raději bychom se k tomu mohli vrátit, až bude situace ve světě o něco lepší. Nebo aspoň až budeme žít zase "normálně". Přitom teď, jako nikdy víc, je to optimismus to, co vlévá do žil krev, dává ...
Naše schopnost si věřit a podle toho tak i konat. Možná by to takto i stačilo napsat a říct, že pokud to dokážeme, máme důvěru v sebe samého udělat jakékoliv rozhodnutí. A plně tomu věřit. Jednoduché, že ano.
Jsme u konce. Už to máme tady. Na konci toho, co jsme si na začátku vyznačili, co byl náš cíl a o čem jsme snili. Co to může být? Naprosto cokoliv, co jsme chtěli. Co že to bylo? Co jsme chtěli? Co chceme od života?
